Superosma.cz

Už vás nebaví monotónnost vašeho sexuálního života? Chtěli byste si vaše postelové zážitky posypat trochou koření? Chcete zase zažívat to vzrušení, které při sexu panovalo na začátku vašeho vztahu s partnerem? Chcete se cítit sexy a přitažliví? Toužíte po sexuálním uspokojení? Kde je napsáno, že si k tomu nemůžete dopomoct i jinak, než pouze s partnerem? Vykašlete se na předsudky! Dovolte moderní době proniknout do vaší ložnice a zažijte úžasný orgasmus díky pomoci některé erotické pomůcky! Navštivte sexshop a vyberte si alespoň jednu lechtivou hračku.

Dámy, oblékněte se do sexy prádla, které zde můžete také zakoupit a nechte svého partnera, ať vás hýčká pomocí některé vibrační vymoženosti ze sexshopu. Nemáte partnera? Nevadí! Zvládnete to i sama. Zažijte nový, ještě více vzrušující stupeň masturbace. Dovolte si zažít perfektní orgasmus. Určitě vám pomohou vibrátory. Pokud se pro tyto robertky rozhodnete, nezapomeňte na lubrikační gel.

Ani pánové nejsou o nic ošizeni. Sexshop vám nabízí spoustu umělých vagín, nejrůznějších masturbátorů masáží prostaty nebo vibračních kroužků. Pokud máte chuť zkusit něco nového, neváhejte i vy vyzkoušet vibrátor. I muži se chtějí cítit sexy a tak i pro ně je tu erotické sexy prádlo. Každý si určitě najde své. Můžete se také domluvit se svou drahou polovičkou a zakoupit si něco společně. Určitě to oživí vaše postelové hrátky. V sexshopu si určitě vyberete!

Svatba (lidově též veselka, z pohledu ženy vdavky, z pohledu muže ženitba) je v mnoha kulturách obřad spojený se vstupem dvou lidí do manželského stavu. Je složena z rituálů, částečně předepsaných zákonem, a tradičních zvyklostí. Žena vstupující do manželství je označována jako nevěsta, muž jako ženich.

V některých zemích se vyskytují případy, kdy ke svatbě dochází s cizinci za úplatu, za účelem rychlého získání trvalého pobytu. Stát je pak nucen provádět restriktivní opatření, obvykle zpřísnění podmínek oddání takového páru.[1]

U svatby v českých podmínkách je nutno rozlišovat církevní sňatek a sňatek civilní, jejichž platnost nebývaly vždy zcela rovnocenné.

Doklady potřebné ke svatbě

Při sňatku českých státních občanů:

občanské průkazy snoubenců

rodné listy

doklad o státním občanství (nahrazuje OP)

výpis z evidence obyvatel o osobním stavu (nahrazuje OP)

pravomocný rozsudek o rozvodu předchozího manželství (je-li snoubenec rozvedený)

úmrtní list manžela (je-li snoubenec ovdovělý)

pravomocné rozhodnutí soudu o zrušení partnerství, nebo úmrtní list zemřelého partnera (jde-li o snoubence, který již v partnerství žil)

rodné listy společných dětí (mají-li snoubenci takové)

rodné listy dětí nevěsty (pokud otec těchto dětí není znám)

Je-li jeden ze snoubenců cizinec:

rodný list – nebo rovnocenný doklad o narození, ze kterého musí být zřejmé zejména místo a datum narození, jméno a příjmení a údaje o rodičích

doklad o státním občanství – lze prokázat cestovním pasem

doklad o právní způsobilosti k uzavření manželství, který nesmí být k datu uzavření manželství starší 6-ti měsíců (povolení domovského státu uzavřít manželství v ČR a pokud domovský stát takové potvrzení nevydává, předloží cizinec dokument o této skutečnosti)

potvrzení o osobním stavu a pobytu – je-li cizím státem vydáváno

úmrtní list zemřelého manžela/partnera (pokud je snoubenec ovdovělý). Tento doklad není třeba předkládat, jestliže je tato skutečnost uvedena v dokladu o právní způsobilosti k uzavření manželství na území ČR.

pravomocný rozsudek o rozvodu manželství (pokud je snoubenec rozvedený)

pravomocné rozhodnutí soudu o zrušení partnerství, nebo úmrtní list zemřelého partnera (jde-li o snoubence, který již v partnerství žil)

doklad totožnosti – cestovní pas, průkaz o povolení k pobytu pro cizince

Srdce je v mnohých kulturách rozšířený symbol, který může označovat lásku, vše možné s ní spojené.

Jeden z výkladů ♥ je, že představuje stylizované fíkové listy. Ty se v 2. tisíciletí př. n. l., později společně s listy břečťanu objevují jako dekorace na vázách a mínojskýchfreskách. V 8. století př. n. l. dekorují korintští malíři vázy figurálními zobrazeními společně s břečťanovými listy a vinnými hrozny v podobě srdce. Břečťan v řecké, římskéa raně křesťanské kultuře symbolizoval věčnou lásku.

V rytířské literatuře 12. a 13. století se objevují listy břečťanu v milostných scénách, často zmalované do ruda; červená sama je přitom symbolem lásky. Dnes známý symbol rudého srdce se rozšířil po Evropě, k tomuto rozšíření napomohla také úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, které je samo symbolem boží lásky k člověku, vkatolické církvi. Symbol srdce se dostal do heraldiky a ke konci 15. století se symbol srdce objevil také na kartách.

Symbol ♥ se ujal jako metafora lidského srdce teprve mezi 13. a 16. stoletím. Dříve se k témuž užívalo piniových šišek či pyramidy.

Jako emotikon se používá <3. V Unicode existuje několik symbolů srdce:

Milosrdenstvím (lat. misericordia) rozumíme, podle Bible, skutky křesťanské lásky k bližnímu, jimiž křesťan naplňuje Ježíšovo přikázání: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec“ (Lk 6, 36). Milosrdnost je vedle spravedlnosti jednou z Božích vlastností, o nichž nás zpravuje Bible (Nu 14, 18; Neh 1, 5; Ž 103, 8 a Ex 9, 27; Ž 119, 137; Sir 35, 12 aj.).

Skutky milosrdenství tělesné

sytit hladové

napojit žíznící

obléci nahé

dát nocleh pocestným

navštěvovat nemocné

navštěvovat vězněné

pohřbívat mrtvé.

Skutky milosrdenství duchovní

poučovat neznalé

poradit nerozhodným

utěšovat zarmoucené

napomínat hříšníky

odpouštět urážky

snášet trpělivě obtížné osoby

modlit se k Bohu za živé i zemřelé.

Afrodita (starořecky Ἀφροδίτη, Afrodíté) je starověká řecká bohyně lásky, krásy, plodnosti a sexuální touhy.[1] V římské mytologii měla latinský ekvivalent jménem Venuše. Tato bohyně se díky své kráse a kouzlům stala jednou z nejmocnějších bohyň, neodolali jí lidé, ani bohové.

Byla manželkou boha Héfaista, avšak otcem jejích synů, Foba, Deima a Eróta, a dcery Harmonie byl bůh války Árés. S bohem obchodu a pocestných Hermem měla syna Hermafrodíta a s bohem moře Poseidónem měla další dva syny, Rhoda a Hérofila. Bohu vína Dionýsovi zplodila syna Priápa.

V antickém umění se stala snad nejčastěji zobrazovanou postavou, jak na mozaikách a vázových malbách, tak i v sochařství a na reliéfech. Nejstarší reliéfní zobrazení Afrodity lze spatřit na tzv. Trůnu Ludovisi z roku 460 př. n. l., kde se vynořuje z mořské pěny. Nejznámějšími sochařskými znázorněními jsou Praxitelova Afrodita Knidská ze 4. století př. n. l. a Afrodita Mélská (známější jako Venuše Mélská) z let 130 – 100 př. n. l.

Starověcí Řekové jí zasvětili několik zvířat: delfína, holubici, vrabce a vlaštovku, a také některé rostliny: mák, jablko, myrtu a růži.

Původ

Tetrapyton zasvěcený bohyni Afroditě

Podle současných studií byla Afrodita pravděpodobně bohyně maloasijského původu, která se vyvinula ze syrsko-foinické bohyně Astarty, jež měla původ v asyrsko-babylónské bohyni lásky, Ištar. Řekové jí převzali už v období krétsko-mikénské civilizace přes ostrov Kypr a Kythéru, kde také byla nejvíce uctívána. Bohyni Afroditě zasvětili myrthu, růži, jablko, holubici, delfína, vlaštovku a lípu. Také jí bylo vystaveno mnoho chrámů po celém řecku. Později se její kult také rozšířil do starověkého Říma, kde byla ztotožněna se staroitalskou bohyní jara, Venuší. Mezi její slavné římské chrámy patří například chrám Venuše Roditelky a chrám Venuše a Romy. Afroditin kult byl vytlačen křesťanstvím.[2]

Zrození Venuše od Alexandra Cabenela, 1863

Řečtí autoří se v Afroditině původu neshodují. Podle Homéra byla dcerou boha Dia a bohyně deště Dióny.[3] Podle básníka Hésioda se zrodila z mořské pěny oplodněné genitáliemi boha nebe, Urana, které mu uřízl a do moře odhodil jeho syn Kronos.

„              Vynořila se bílá pěna z masa nesmrtelného tvora a v ní rostla krásná dívka.[4]  “

— Hésoidos

Její jméno pochází z řeckého aphros (mořská pěna),[1] někdy se Afroditě říká Aphrogenia (Z pěny narozená).[5] Na základě této události nesla přídomek Anadyomené – „vynořující se“.

Když poprvé spatříme nějakého člověka, lidské oko přenese jeho obraz do mozku, který vyhodnotí zda se tento člověk hodí právě k nám. Někteří psychologové se domnívají, že nosíme ve svém podvědomí zapsány určité charakteristické rysy. Všechny tyto rysy dáváme najevo řečí těla – tím jak se pohybujeme, tváříme a chováme.

Když se na nás podívá osoba opačného pohlaví, její mozek během sekundy vyhodnotí, jestli neseme stejné znaky. Pokud mozek vyhodnotí, že jsme osobou vhodnou k seznamování, spouští se další reakce v lidském těle.

Vzruchy přenesou do nadledvinek pokyn, aby začaly produkovat hormon adrenalin. Dále se uvolňuje fenylethylamin (C8H11N). Fenylethylamin vyvolává euforii podobně, jako droga amfetamin. Dalšími uvolňovanými látkami jsou dopamin, který zlepšuje náladu a noradrenalin, jenž se podílí na přenosu vzruchů do mozku. Na tváři zamilovaného člověka se objeví malé červené flíčky, což je zase způsobeno prokrvením cév.

Zamilovaný člověk začíná být postupně na fenylethylaminu závislý. Pokud nedostane svou dávku, tak nejí, nespí a nepracuje.

Fenylethylamin se vylučuje pokaždé, když jsme v přítomnosti milované osoby. Vylučování fenylethylaminu se později snižuje a nahrazuje jej jiný hormon – endorfin. Pokud nejsou lidé připraveni na fakt, že jejich láska pomalu vyprchá (snížení hladiny fenylethylaminu), dochází k rozchodu.

Významným hormonem v procesu lásky je oxytocin, kterému se též říká „hormon lásky“. Má výraznou roli jak v mateřské lásce, tak v erotické lásce a pravděpodobně i v dalších typech lásky.

Vztah pojmu lásky s pojmy sexuality nebo erótu je předmětem nejrůznějších tvrzení a interpretací. Erotická přitažlivost a náklonnost na jednu stranu je považována za jeden z možných podnětů (předpokladů, vloh) k lásce, na druhou stranu explicitní genitální projevy a často i jen vědomí souvislosti s erotickou láskou se považují za nežádoucí nebo nevhodné v určitých vazbách založených na lásce. Mnoho etických systémů odsuzuje sexuální vztahy mezi členy rodiny, u dětí nebo mimo závazný vztah. Ale existuje mnoho respektovaných způsobů, jak vyjádřit vášnivou lásku bez sexu. Náklonnost, emocionální intimita a vzájemný zájem jsou obvyklé u příbuzných a přátel všude ve světě.

V některých pojetích je láska ztotožňována se zamilovaností, v jiných je zamilovanost považována za dočasnou fázi lásky, v některých je zamilovanost od lásky odlišována. Láska obvykle zahrnuje i postoj odpovědnosti a vůli projevované v době, kdy pocit lásky chybí. Láska není jen cit nebo pocit, ale též činnost projevující se skutky a ovládaná vůlí, odpovědnost vůči závazkům, jakým je například sňatek nebo role rodiče.

Láska včetně zamilovanosti souvisí s překročením vlastního ega, hranic vlastních zájmů. Proto může být problematické vytvořit vztah, v němž jsou vyváženě uspokojovány zájmy obou (všech) účastníků, kde se lidé navzájem nezneužívají. Ve zralejším pojetí jsou za podstatné vlastnosti lásky považovány respekt k milované osobě, pozornost a naslouchání, ale i schopnost se vůči milované osobě vymezit a prosadit. K lásce může i nemusí patřit sebeobětování, ale nemělo by k ní patřit vyžadování bezvýhradné poslušnosti a závislosti od milované osoby ani nedobrovolné přijetí takového závazku. Láska ponechává druhému svobodu, není vlastněním druhého.

Závislost není láska. Pokud někdo vyhrožuje, že když se s ním rozejdete, tak se zabije, nejedná se o lásku. Možná o zamilovanost, každopádně spojenou s duševní poruchou. V jisté formě je ale závislost charakteristickou vlastností lásky – milující je závislý(á) na milované(m), což zároveň milované(mu) poskytuje jistotu, že nebude snadno opuštěn(a).

Je mnoho druhů lásky. Láska existuje ve všech kulturách, avšak liší se formy jejích projevů i způsob jejího pojmenování a interpretace. Význam pojmu se velmi liší i v individuálních pojetích jednotlivými lidmi, protože vnímání lásky je velmi závislé na osobních vlastnostech a osobní zkušenosti. Přesto bylo učiněno mnoho pokusů, jak lásku definovat.

Kladný, silný emocionální vztah k osobě, ideji nebo věci, v některých podobách přecházející až k obecnějšímu ztotožnění s altruistickými morálními hodnotami. Může být také součásti diagnostické bipolární škály láska – nenávist (podle Psychologického slovníku Hartlových)

Láska je absolutně pozitivní smýšlení jako takové, znamená přitakání, přízeň, oddanost, tendenci budovat – tak jako nenávist znamená popření, rozvrat, zničení. Osobní láska je totéž přitakání vůči osobě. (Filosof Nicolai Hartmann)

Vztah mezi dvěma lidmi charakterizovaný silnou citovou vazbou, nezištností, stálostí, vytrvalostí, odpovědností a vzájemnou věrností. Stadium, které může navazovat na stav zamilovanosti a přitažlivosti. V přeneseném významu též vztah ke skupině lidí, idealizované osobnosti nebo ideji, který je tak silný, že jedinec klade sebe a své zájmy až na druhé místo. Ve třetím významu je láska totožná s romantickou zamilovaností. (Sociologický slovník, Jan Jandourek)

Láska je cit. O citech se nedá moc říct ani se nedají ovlivnit rozumem, prostě tady jsou. Prostě najednou zjistíš, že ti na někom záleží, že mu přeješ jen to nejlepší, že chceš být v jeho blízkosti, že máš radost, když on má radost. (Martin

Český filozof Milan Studnička definuje lásku takto: „Láska je dokonale jednoduchý a pravdivý systém, jak se o vše podělit, rozdělit či zanechat každému jeho přirozený životní prostor.“

Libanonský básník a spisovatel Chalíl Džibrán ve své knize Prorok (1923) definuje lásku jako celistvý systém umožňující pochopení podstaty života: „Sváže vás k sobě jako snopy obilí. Vymlátí vás až na holé zrno. Proseje vás, abyste se zbavili slupek. Semele vás doběla. Bude vás hníst, dokud nebudete poddajní; a pak vás předloží svému obětnímu ohni, by se z vás stal posvátný chléb k posvátnému hodu božímu. To vše s vámi láska udělá, abyste odhalili tajemství svého srdce, a tímto poznáním se stanete částí srdce Života

V ČR byl zákon o registrovaném partnerství v parlamentu navrhován v různých podobách už od 90. let 20. století. V roce 1998 poslanecká sněmovna zamítla v prvním čtení první ucelený poslanecký návrh zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví. Návrh zákona obsahoval paušální odkaz na zákon o rodině a oproti manželství vyjímal jen společnou výchovu dětí a adopci. V roce 1999 sněmovna zamítla další poslanecký návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví.

V roce 2001 vláda Miloše Zemana předložila vlastní návrh zákona o partnerském soužití osob stejného pohlaví, avšak poslanecká sněmovna jej vrátila vládě k dopracování, k čemuž pak už kvůli parlamentním volbám nedošlo. Nový návrh zákona o registrovaném partnerství upravila až v roce 2004 vláda Vladimíra Špidly, ale k projednání do parlamentu jej nepředložila. Mírně upravenou verzi vládního návrhu předložila ještě téhož roku skupina poslanců, ten však byl v únoru 2005 sněmovnou zamítnut.

Až další poslanecký návrh z dubna 2005 byl schválen poslaneckou sněmovnou 16. prosince 2005 a pak senátem 26. ledna 2006. Prezident republiky Václav Klaus však zákon vetoval. Veto bylo nakonec přehlasováno poslaneckou sněmovnou dne 15. března 2006.

Institut registrovaného partnerství tak v ČR platí od 1. července 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. V roce 2008 byl zákon novelizován, šlo spíše o právně-technickou změnu a v rozsahu práv a povinností z partnerství plynoucích nedošlo k zásadním změnám.

Podle českého práva trvající registrované partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. Rada vlády pro lidská práva shledala takové ustanovení za diskriminační a vyzvala ministra pro lidská práva, aby předložil vládě návrh na nápravu tohoto stavu, který je dle právní analýzy Jana Wintra v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod i s ústavním pořádkem České republiky.

Registrované partnerství je veřejnoprávní institut platný v českém právním systému od roku 2006, který upravuje soužití dvojic stejného pohlaví. Při schvalování byl všeobecně považován za krok vyhovující potřebám homosexuálně orientovaných osob a označován předkladateli též jako krok k jejich zrovnoprávnění, zastánci tradiční rodiny naopak za ohrožení konzervativních hodnot.

Jde o úředně uzavřený svazek, který má některé rysy obdobné manželství, obsahem práv a povinností však spíše blížící se úrovni neinstitucionalizovaného vztahu druh-družka. Z některých hledisek je stavěn na roveň obdobným, byť někdy odlišně pojmenovaným zahraničním institutům. Např. takový svazek uzavřený v jiném státě je překážkou pro uzavření registrovaného partnerství v České republice; stejně tak jako uzavření manželství. Naopak zákonem zavedené registrované partnerství z formálního hlediska nebrání žádné z dosud běžných neregistrovaných forem soužití.

Manželství vylepšuje finanční, psychologický a fyzický prospěch a děti stejnopohlavních párů mají užitek z výchovy u dvou rodičů v rámci legálně uznávaného svazku podporovaného společenskými institucemi. Státní politika znemožňující stejnopohlavním párům uzavřít manželství je založena výhradně na sexuální orientaci, což bývá vnímáno jako důsledek stigmatu historicky spjatého s homosexualitou a strukturální manifestace tohoto stigmatu.