Původ lidské homosexuality
Na původ (podstatu) homosexuality existuje několik rozdílných pohledů.
Na počátku 20. století se objevila hormonální teorie, podle níž je budoucí sexuální orientace jedince dána působením různě vysoké hladiny pohlavních hormonů na zárodek, podobně jako hormony určují pohlaví vznikajícího jedince. Teorie se dělí podle toho, kterým hormonům účinek připisují a zda za příčinu hormonálního stavu považují genetickou dispozici plodu, nebo některé vnější faktory, například hormonální a psychický stav matky. Německý endokrinolog Günter Dörner[23] ve výzkumech ze 70. let 20. století zjistil, že po podání samčích hormonů kryse v určitém období březosti se část narozených samiček chovala homosexuálně, po podání samičích hormonů ve stejném období se homosexuálně chovala část narozených samečků. Dörnerovi, který se domníval, že objevil příčiny vzniku lidské homosexuality, se namítalo, že nelze mechanicky přenášet zjištění o zvířatech na lidi a také to, že jeho výzkumy nevypovídají nic o prožívání sexuality a že nevylučují genetický vliv na hormonální pochody. Vliv hormonů také stojí v pozadí rozšířené teorie (hypotéza mateřské imunosenzitivity, autorem Ray Blanchard), podle níž s každým dalším dítětem mužského pohlaví vzrůstá pravděpodobnost porození homosexuálního potomka a statisticky nejpravděpodobnější je, že homosexuální bude nejmladší z bratrů.
S rozvojem genetiky po objevu DNA se vynořila i genetická teorie homosexuality. Této teorii nasvědčuje výzkum (1993) amerického molekulárního genetika Deana Hamera, který popsal, že oblast q28 na chromozomu X s homosexualitou silně souvisí.[24]
Statistickou souvislostí výskytu homosexuality s genetickou příbuzností se zabýval výzkum amerického psychologa Michaela Baileyho a psychiatra Richarda Pillarda, který publikovali v prosinci 1991 pod názvem „Genetická studie mužské sexuální orientace“. Studie se zabývala výskytem homosexuality u dvojčat a adoptivních sourozenců, kde alespoň jeden ze sourozenců byl homosexuál. Ve svém výzkumném vzorku zjistili, že pokud jedno z jednovaječných dvojčat bylo homosexuální, s pravděpodobností 52 % bylo druhé rovněž homosexuální (29 z 56 případů), u dvojvaječných dvojčat byla shoda ve 22 % (12 z 54 případů), u biologických sourozenců (ne dvojčat) 9 % (13 ze 142), u adoptivních bratrů 11 % (6 z 57) a že bratři matek homosexuálních mužů byli třikrát častěji homosexuální než bratři jejich otců. Autoři z této statistiky vyvodili závěr, že tyto rozdíly nasvědčují genetické příčině homosexuality.[25] K podobným číslům (48 %, 16 % a 6 %) došli v roce 1993 i při zkoumání ženského vzorku populace stejnou metodou.[26]
David Gelman založil kritiku Bailey-Pillardovy teorie na tom, že jednovaječná dvočata mají identickou genetickou výbavu, a proto je evidentní, že zde musí být jiný než genetický vliv.[27] Richard Cohen považoval za metodický nedostatek, že zkoumaný vzorek byl složen z dobrovolníků nalezených prostřednictvím inzerátu v homosexuálních časopisech a nikoliv v běžném tisku.[28] Výzkum Niklase Långströma provedený na 7 600 jednovaječných dvojčatech spíše potvrdil genetické dispozice vzniku homosexuality u 18-39% a vliv „specifického prostředí“ u 61-66%. Specifickým prostředím se rozumí okolnosti vývoje a porodu, traumata a t. d.[29]
U kachen je možno ovlivnit sexuální orientaci vtištěním a vychovat homosexuální kačery. Předpokládá se[kdo?], že u lidí může dojít k podobnému jevu ve věku 4-6 let, pokud dítě rodič opačného pohlaví odmítá nebo není dostatečně identifikován se svým pohlavím.[30]
Sexuální orientace se ve své podstatě jeví jako biologická, předurčená komplexní souhrou gentických faktorů a raného děložního prostředí, a proto sexuální orientace není osobní volbou. Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz na podporu tvrzení, že rané dětské zkušenosti, výchova, sexuální zneužití nebo jiné závažné životní události ovlivňují sexuální orientaci,[4] neexistuje rovněž žádný přesvědčivý vědecký důkaz vrozenosti a neurobiologické podstaty homosexuality. Vědecké důkazy původu homosexuality se[kdo?] považují za relevantní pro teologickou a sociální diskusi, protože podkopávají tvrzení, že sexuální orientace je volbou.[31]
Endokrionologové Garcia-Falgueras a Swaab ve své studii publikované v roce 2010 zjistili, že „mozek plodu se vyvíjí během intrauterinového období v případě muže skrze přímým působením testosteronu na vyvíjené nervové buňky nebo v případě ženy skrze absence nárůstu tohoto hormonu. Tímto způsobem jsou naše genderová identita (přesvědčení náležitosti k mužskému nebo ženskému pohlaví) a sexuální orientace naprogramovány či organizovány do struktur našeho mozku, když jsme ještě v děloze. Neexistuje žádný náznak, že by genderovou identitu nebo sexuální orientaci ovlivňovalo sociální prostředí po narození.“[32]
Zvýšená fertilita žen s homosexuálním příbuzenstvem
V roce 2004 zjistil Camperio Ciani, že ženy, které jsou pokrevně spřízněny s homosexuálními muži, mají více potomků, než ženy, které homosexuální muže v příbuzenstvu nemají. Rozdíl v plodnosti byl nezanedbatelný. Matky homosexuálních mužů porodily za život v průměru 2,7 dítěte. Matky heterosexuálních mužů přivedly na svět v průměru jen 2,3 dítěte. Tuto skutečnost vysvětlují italští vědci tím, že tentýž gen zřejmě vyvolává u mužů i žen identický efekt: zvýšenou sexuální přitažlivost muži.[33]
Fyziologické znaky korelující s homosexualitou
V roce 1921 se berlínský lékař Arthur Weil v rámci teorie, že psychické vlastnosti se odrážejí na vnějším vzhledu, pokusil najít tělesné charakteristiky homosexuálů. Objevil, že u homosexuálních mužů jsou boky v poměru k ramenům širší. Tyto závěry byly dalšími výzkumy potvrzeny, jinými naopak vyvráceny. V roce 1961 zkoumal stejnou otázku český sexuolog Kurt Freund na skupině homosexuálních a heterosexuálních mužů a nezjistil mezi nimi podstatné rozdíly s výjimkou většího penisu u homosexuálů. Nález byl však shledán jako metodická chyba.[34] V roce 2000 trojice kanadských vědců prokázala, že u gayů a lesbiček se častěji vyskytuje levorukost.[35] K témuž závěru došli psychologové Richard A. Lippa a Ray Blanchard při online testu stanice BBC (13% proti 11% v heterosexuální populaci).[36] Americký neurolog Simon LeVay prováděl průzkum, který neodhalil tělesné rozdíly mezi heterosexuály a homosexuály. Americký biolog Terrance Williams v roce 2000 zjistil, že homosexuální muži mají delší prostředník oproti ukazováčku než heterosexuální m