Superosma.cz

Svatba (lidově též veselka, z pohledu ženy vdavky, z pohledu muže ženitba) je v mnoha kulturách obřad spojený se vstupem dvou lidí do manželského stavu. Je složena z rituálů, částečně předepsaných zákonem, a tradičních zvyklostí. Žena vstupující do manželství je označována jako nevěsta, muž jako ženich.

V některých zemích se vyskytují případy, kdy ke svatbě dochází s cizinci za úplatu, za účelem rychlého získání trvalého pobytu. Stát je pak nucen provádět restriktivní opatření, obvykle zpřísnění podmínek oddání takového páru.[1]

U svatby v českých podmínkách je nutno rozlišovat církevní sňatek a sňatek civilní, jejichž platnost nebývaly vždy zcela rovnocenné.

Doklady potřebné ke svatbě

Při sňatku českých státních občanů:

občanské průkazy snoubenců

rodné listy

doklad o státním občanství (nahrazuje OP)

výpis z evidence obyvatel o osobním stavu (nahrazuje OP)

pravomocný rozsudek o rozvodu předchozího manželství (je-li snoubenec rozvedený)

úmrtní list manžela (je-li snoubenec ovdovělý)

pravomocné rozhodnutí soudu o zrušení partnerství, nebo úmrtní list zemřelého partnera (jde-li o snoubence, který již v partnerství žil)

rodné listy společných dětí (mají-li snoubenci takové)

rodné listy dětí nevěsty (pokud otec těchto dětí není znám)

Je-li jeden ze snoubenců cizinec:

rodný list – nebo rovnocenný doklad o narození, ze kterého musí být zřejmé zejména místo a datum narození, jméno a příjmení a údaje o rodičích

doklad o státním občanství – lze prokázat cestovním pasem

doklad o právní způsobilosti k uzavření manželství, který nesmí být k datu uzavření manželství starší 6-ti měsíců (povolení domovského státu uzavřít manželství v ČR a pokud domovský stát takové potvrzení nevydává, předloží cizinec dokument o této skutečnosti)

potvrzení o osobním stavu a pobytu – je-li cizím státem vydáváno

úmrtní list zemřelého manžela/partnera (pokud je snoubenec ovdovělý). Tento doklad není třeba předkládat, jestliže je tato skutečnost uvedena v dokladu o právní způsobilosti k uzavření manželství na území ČR.

pravomocný rozsudek o rozvodu manželství (pokud je snoubenec rozvedený)

pravomocné rozhodnutí soudu o zrušení partnerství, nebo úmrtní list zemřelého partnera (jde-li o snoubence, který již v partnerství žil)

doklad totožnosti – cestovní pas, průkaz o povolení k pobytu pro cizince

Srdce je v mnohých kulturách rozšířený symbol, který může označovat lásku, vše možné s ní spojené.

Jeden z výkladů ♥ je, že představuje stylizované fíkové listy. Ty se v 2. tisíciletí př. n. l., později společně s listy břečťanu objevují jako dekorace na vázách a mínojskýchfreskách. V 8. století př. n. l. dekorují korintští malíři vázy figurálními zobrazeními společně s břečťanovými listy a vinnými hrozny v podobě srdce. Břečťan v řecké, římskéa raně křesťanské kultuře symbolizoval věčnou lásku.

V rytířské literatuře 12. a 13. století se objevují listy břečťanu v milostných scénách, často zmalované do ruda; červená sama je přitom symbolem lásky. Dnes známý symbol rudého srdce se rozšířil po Evropě, k tomuto rozšíření napomohla také úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, které je samo symbolem boží lásky k člověku, vkatolické církvi. Symbol srdce se dostal do heraldiky a ke konci 15. století se symbol srdce objevil také na kartách.

Symbol ♥ se ujal jako metafora lidského srdce teprve mezi 13. a 16. stoletím. Dříve se k témuž užívalo piniových šišek či pyramidy.

Jako emotikon se používá <3. V Unicode existuje několik symbolů srdce:

Milosrdenstvím (lat. misericordia) rozumíme, podle Bible, skutky křesťanské lásky k bližnímu, jimiž křesťan naplňuje Ježíšovo přikázání: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec“ (Lk 6, 36). Milosrdnost je vedle spravedlnosti jednou z Božích vlastností, o nichž nás zpravuje Bible (Nu 14, 18; Neh 1, 5; Ž 103, 8 a Ex 9, 27; Ž 119, 137; Sir 35, 12 aj.).

Skutky milosrdenství tělesné

sytit hladové

napojit žíznící

obléci nahé

dát nocleh pocestným

navštěvovat nemocné

navštěvovat vězněné

pohřbívat mrtvé.

Skutky milosrdenství duchovní

poučovat neznalé

poradit nerozhodným

utěšovat zarmoucené

napomínat hříšníky

odpouštět urážky

snášet trpělivě obtížné osoby

modlit se k Bohu za živé i zemřelé.

Afrodita (starořecky Ἀφροδίτη, Afrodíté) je starověká řecká bohyně lásky, krásy, plodnosti a sexuální touhy.[1] V římské mytologii měla latinský ekvivalent jménem Venuše. Tato bohyně se díky své kráse a kouzlům stala jednou z nejmocnějších bohyň, neodolali jí lidé, ani bohové.

Byla manželkou boha Héfaista, avšak otcem jejích synů, Foba, Deima a Eróta, a dcery Harmonie byl bůh války Árés. S bohem obchodu a pocestných Hermem měla syna Hermafrodíta a s bohem moře Poseidónem měla další dva syny, Rhoda a Hérofila. Bohu vína Dionýsovi zplodila syna Priápa.

V antickém umění se stala snad nejčastěji zobrazovanou postavou, jak na mozaikách a vázových malbách, tak i v sochařství a na reliéfech. Nejstarší reliéfní zobrazení Afrodity lze spatřit na tzv. Trůnu Ludovisi z roku 460 př. n. l., kde se vynořuje z mořské pěny. Nejznámějšími sochařskými znázorněními jsou Praxitelova Afrodita Knidská ze 4. století př. n. l. a Afrodita Mélská (známější jako Venuše Mélská) z let 130 – 100 př. n. l.

Starověcí Řekové jí zasvětili několik zvířat: delfína, holubici, vrabce a vlaštovku, a také některé rostliny: mák, jablko, myrtu a růži.

Původ

Tetrapyton zasvěcený bohyni Afroditě

Podle současných studií byla Afrodita pravděpodobně bohyně maloasijského původu, která se vyvinula ze syrsko-foinické bohyně Astarty, jež měla původ v asyrsko-babylónské bohyni lásky, Ištar. Řekové jí převzali už v období krétsko-mikénské civilizace přes ostrov Kypr a Kythéru, kde také byla nejvíce uctívána. Bohyni Afroditě zasvětili myrthu, růži, jablko, holubici, delfína, vlaštovku a lípu. Také jí bylo vystaveno mnoho chrámů po celém řecku. Později se její kult také rozšířil do starověkého Říma, kde byla ztotožněna se staroitalskou bohyní jara, Venuší. Mezi její slavné římské chrámy patří například chrám Venuše Roditelky a chrám Venuše a Romy. Afroditin kult byl vytlačen křesťanstvím.[2]

Zrození Venuše od Alexandra Cabenela, 1863

Řečtí autoří se v Afroditině původu neshodují. Podle Homéra byla dcerou boha Dia a bohyně deště Dióny.[3] Podle básníka Hésioda se zrodila z mořské pěny oplodněné genitáliemi boha nebe, Urana, které mu uřízl a do moře odhodil jeho syn Kronos.

„              Vynořila se bílá pěna z masa nesmrtelného tvora a v ní rostla krásná dívka.[4]  “

— Hésoidos

Její jméno pochází z řeckého aphros (mořská pěna),[1] někdy se Afroditě říká Aphrogenia (Z pěny narozená).[5] Na základě této události nesla přídomek Anadyomené – „vynořující se“.