Superosma.cz

Svatba (lidově též veselka, z pohledu ženy vdavky, z pohledu muže ženitba) je v mnoha kulturách obřad spojený se vstupem dvou lidí do manželského stavu. Je složena z rituálů, částečně předepsaných zákonem, a tradičních zvyklostí. Žena vstupující do manželství je označována jako nevěsta, muž jako ženich.

V některých zemích se vyskytují případy, kdy ke svatbě dochází s cizinci za úplatu, za účelem rychlého získání trvalého pobytu. Stát je pak nucen provádět restriktivní opatření, obvykle zpřísnění podmínek oddání takového páru.[1]

U svatby v českých podmínkách je nutno rozlišovat církevní sňatek a sňatek civilní, jejichž platnost nebývaly vždy zcela rovnocenné.

Doklady potřebné ke svatbě

Při sňatku českých státních občanů:

občanské průkazy snoubenců

rodné listy

doklad o státním občanství (nahrazuje OP)

výpis z evidence obyvatel o osobním stavu (nahrazuje OP)

pravomocný rozsudek o rozvodu předchozího manželství (je-li snoubenec rozvedený)

úmrtní list manžela (je-li snoubenec ovdovělý)

pravomocné rozhodnutí soudu o zrušení partnerství, nebo úmrtní list zemřelého partnera (jde-li o snoubence, který již v partnerství žil)

rodné listy společných dětí (mají-li snoubenci takové)

rodné listy dětí nevěsty (pokud otec těchto dětí není znám)

Je-li jeden ze snoubenců cizinec:

rodný list – nebo rovnocenný doklad o narození, ze kterého musí být zřejmé zejména místo a datum narození, jméno a příjmení a údaje o rodičích

doklad o státním občanství – lze prokázat cestovním pasem

doklad o právní způsobilosti k uzavření manželství, který nesmí být k datu uzavření manželství starší 6-ti měsíců (povolení domovského státu uzavřít manželství v ČR a pokud domovský stát takové potvrzení nevydává, předloží cizinec dokument o této skutečnosti)

potvrzení o osobním stavu a pobytu – je-li cizím státem vydáváno

úmrtní list zemřelého manžela/partnera (pokud je snoubenec ovdovělý). Tento doklad není třeba předkládat, jestliže je tato skutečnost uvedena v dokladu o právní způsobilosti k uzavření manželství na území ČR.

pravomocný rozsudek o rozvodu manželství (pokud je snoubenec rozvedený)

pravomocné rozhodnutí soudu o zrušení partnerství, nebo úmrtní list zemřelého partnera (jde-li o snoubence, který již v partnerství žil)

doklad totožnosti – cestovní pas, průkaz o povolení k pobytu pro cizince

Srdce je v mnohých kulturách rozšířený symbol, který může označovat lásku, vše možné s ní spojené.

Jeden z výkladů ♥ je, že představuje stylizované fíkové listy. Ty se v 2. tisíciletí př. n. l., později společně s listy břečťanu objevují jako dekorace na vázách a mínojskýchfreskách. V 8. století př. n. l. dekorují korintští malíři vázy figurálními zobrazeními společně s břečťanovými listy a vinnými hrozny v podobě srdce. Břečťan v řecké, římskéa raně křesťanské kultuře symbolizoval věčnou lásku.

V rytířské literatuře 12. a 13. století se objevují listy břečťanu v milostných scénách, často zmalované do ruda; červená sama je přitom symbolem lásky. Dnes známý symbol rudého srdce se rozšířil po Evropě, k tomuto rozšíření napomohla také úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, které je samo symbolem boží lásky k člověku, vkatolické církvi. Symbol srdce se dostal do heraldiky a ke konci 15. století se symbol srdce objevil také na kartách.

Symbol ♥ se ujal jako metafora lidského srdce teprve mezi 13. a 16. stoletím. Dříve se k témuž užívalo piniových šišek či pyramidy.

Jako emotikon se používá <3. V Unicode existuje několik symbolů srdce:

Milosrdenstvím (lat. misericordia) rozumíme, podle Bible, skutky křesťanské lásky k bližnímu, jimiž křesťan naplňuje Ježíšovo přikázání: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec“ (Lk 6, 36). Milosrdnost je vedle spravedlnosti jednou z Božích vlastností, o nichž nás zpravuje Bible (Nu 14, 18; Neh 1, 5; Ž 103, 8 a Ex 9, 27; Ž 119, 137; Sir 35, 12 aj.).

Skutky milosrdenství tělesné

sytit hladové

napojit žíznící

obléci nahé

dát nocleh pocestným

navštěvovat nemocné

navštěvovat vězněné

pohřbívat mrtvé.

Skutky milosrdenství duchovní

poučovat neznalé

poradit nerozhodným

utěšovat zarmoucené

napomínat hříšníky

odpouštět urážky

snášet trpělivě obtížné osoby

modlit se k Bohu za živé i zemřelé.

Afrodita (starořecky Ἀφροδίτη, Afrodíté) je starověká řecká bohyně lásky, krásy, plodnosti a sexuální touhy.[1] V římské mytologii měla latinský ekvivalent jménem Venuše. Tato bohyně se díky své kráse a kouzlům stala jednou z nejmocnějších bohyň, neodolali jí lidé, ani bohové.

Byla manželkou boha Héfaista, avšak otcem jejích synů, Foba, Deima a Eróta, a dcery Harmonie byl bůh války Árés. S bohem obchodu a pocestných Hermem měla syna Hermafrodíta a s bohem moře Poseidónem měla další dva syny, Rhoda a Hérofila. Bohu vína Dionýsovi zplodila syna Priápa.

V antickém umění se stala snad nejčastěji zobrazovanou postavou, jak na mozaikách a vázových malbách, tak i v sochařství a na reliéfech. Nejstarší reliéfní zobrazení Afrodity lze spatřit na tzv. Trůnu Ludovisi z roku 460 př. n. l., kde se vynořuje z mořské pěny. Nejznámějšími sochařskými znázorněními jsou Praxitelova Afrodita Knidská ze 4. století př. n. l. a Afrodita Mélská (známější jako Venuše Mélská) z let 130 – 100 př. n. l.

Starověcí Řekové jí zasvětili několik zvířat: delfína, holubici, vrabce a vlaštovku, a také některé rostliny: mák, jablko, myrtu a růži.

Původ

Tetrapyton zasvěcený bohyni Afroditě

Podle současných studií byla Afrodita pravděpodobně bohyně maloasijského původu, která se vyvinula ze syrsko-foinické bohyně Astarty, jež měla původ v asyrsko-babylónské bohyni lásky, Ištar. Řekové jí převzali už v období krétsko-mikénské civilizace přes ostrov Kypr a Kythéru, kde také byla nejvíce uctívána. Bohyni Afroditě zasvětili myrthu, růži, jablko, holubici, delfína, vlaštovku a lípu. Také jí bylo vystaveno mnoho chrámů po celém řecku. Později se její kult také rozšířil do starověkého Říma, kde byla ztotožněna se staroitalskou bohyní jara, Venuší. Mezi její slavné římské chrámy patří například chrám Venuše Roditelky a chrám Venuše a Romy. Afroditin kult byl vytlačen křesťanstvím.[2]

Zrození Venuše od Alexandra Cabenela, 1863

Řečtí autoří se v Afroditině původu neshodují. Podle Homéra byla dcerou boha Dia a bohyně deště Dióny.[3] Podle básníka Hésioda se zrodila z mořské pěny oplodněné genitáliemi boha nebe, Urana, které mu uřízl a do moře odhodil jeho syn Kronos.

„              Vynořila se bílá pěna z masa nesmrtelného tvora a v ní rostla krásná dívka.[4]  “

— Hésoidos

Její jméno pochází z řeckého aphros (mořská pěna),[1] někdy se Afroditě říká Aphrogenia (Z pěny narozená).[5] Na základě této události nesla přídomek Anadyomené – „vynořující se“.

Když poprvé spatříme nějakého člověka, lidské oko přenese jeho obraz do mozku, který vyhodnotí zda se tento člověk hodí právě k nám. Někteří psychologové se domnívají, že nosíme ve svém podvědomí zapsány určité charakteristické rysy. Všechny tyto rysy dáváme najevo řečí těla – tím jak se pohybujeme, tváříme a chováme.

Když se na nás podívá osoba opačného pohlaví, její mozek během sekundy vyhodnotí, jestli neseme stejné znaky. Pokud mozek vyhodnotí, že jsme osobou vhodnou k seznamování, spouští se další reakce v lidském těle.

Vzruchy přenesou do nadledvinek pokyn, aby začaly produkovat hormon adrenalin. Dále se uvolňuje fenylethylamin (C8H11N). Fenylethylamin vyvolává euforii podobně, jako droga amfetamin. Dalšími uvolňovanými látkami jsou dopamin, který zlepšuje náladu a noradrenalin, jenž se podílí na přenosu vzruchů do mozku. Na tváři zamilovaného člověka se objeví malé červené flíčky, což je zase způsobeno prokrvením cév.

Zamilovaný člověk začíná být postupně na fenylethylaminu závislý. Pokud nedostane svou dávku, tak nejí, nespí a nepracuje.

Fenylethylamin se vylučuje pokaždé, když jsme v přítomnosti milované osoby. Vylučování fenylethylaminu se později snižuje a nahrazuje jej jiný hormon – endorfin. Pokud nejsou lidé připraveni na fakt, že jejich láska pomalu vyprchá (snížení hladiny fenylethylaminu), dochází k rozchodu.

Významným hormonem v procesu lásky je oxytocin, kterému se též říká „hormon lásky“. Má výraznou roli jak v mateřské lásce, tak v erotické lásce a pravděpodobně i v dalších typech lásky.

Vztah pojmu lásky s pojmy sexuality nebo erótu je předmětem nejrůznějších tvrzení a interpretací. Erotická přitažlivost a náklonnost na jednu stranu je považována za jeden z možných podnětů (předpokladů, vloh) k lásce, na druhou stranu explicitní genitální projevy a často i jen vědomí souvislosti s erotickou láskou se považují za nežádoucí nebo nevhodné v určitých vazbách založených na lásce. Mnoho etických systémů odsuzuje sexuální vztahy mezi členy rodiny, u dětí nebo mimo závazný vztah. Ale existuje mnoho respektovaných způsobů, jak vyjádřit vášnivou lásku bez sexu. Náklonnost, emocionální intimita a vzájemný zájem jsou obvyklé u příbuzných a přátel všude ve světě.

V některých pojetích je láska ztotožňována se zamilovaností, v jiných je zamilovanost považována za dočasnou fázi lásky, v některých je zamilovanost od lásky odlišována. Láska obvykle zahrnuje i postoj odpovědnosti a vůli projevované v době, kdy pocit lásky chybí. Láska není jen cit nebo pocit, ale též činnost projevující se skutky a ovládaná vůlí, odpovědnost vůči závazkům, jakým je například sňatek nebo role rodiče.

Láska včetně zamilovanosti souvisí s překročením vlastního ega, hranic vlastních zájmů. Proto může být problematické vytvořit vztah, v němž jsou vyváženě uspokojovány zájmy obou (všech) účastníků, kde se lidé navzájem nezneužívají. Ve zralejším pojetí jsou za podstatné vlastnosti lásky považovány respekt k milované osobě, pozornost a naslouchání, ale i schopnost se vůči milované osobě vymezit a prosadit. K lásce může i nemusí patřit sebeobětování, ale nemělo by k ní patřit vyžadování bezvýhradné poslušnosti a závislosti od milované osoby ani nedobrovolné přijetí takového závazku. Láska ponechává druhému svobodu, není vlastněním druhého.

Závislost není láska. Pokud někdo vyhrožuje, že když se s ním rozejdete, tak se zabije, nejedná se o lásku. Možná o zamilovanost, každopádně spojenou s duševní poruchou. V jisté formě je ale závislost charakteristickou vlastností lásky – milující je závislý(á) na milované(m), což zároveň milované(mu) poskytuje jistotu, že nebude snadno opuštěn(a).

Je mnoho druhů lásky. Láska existuje ve všech kulturách, avšak liší se formy jejích projevů i způsob jejího pojmenování a interpretace. Význam pojmu se velmi liší i v individuálních pojetích jednotlivými lidmi, protože vnímání lásky je velmi závislé na osobních vlastnostech a osobní zkušenosti. Přesto bylo učiněno mnoho pokusů, jak lásku definovat.

Kladný, silný emocionální vztah k osobě, ideji nebo věci, v některých podobách přecházející až k obecnějšímu ztotožnění s altruistickými morálními hodnotami. Může být také součásti diagnostické bipolární škály láska – nenávist (podle Psychologického slovníku Hartlových)

Láska je absolutně pozitivní smýšlení jako takové, znamená přitakání, přízeň, oddanost, tendenci budovat – tak jako nenávist znamená popření, rozvrat, zničení. Osobní láska je totéž přitakání vůči osobě. (Filosof Nicolai Hartmann)

Vztah mezi dvěma lidmi charakterizovaný silnou citovou vazbou, nezištností, stálostí, vytrvalostí, odpovědností a vzájemnou věrností. Stadium, které může navazovat na stav zamilovanosti a přitažlivosti. V přeneseném významu též vztah ke skupině lidí, idealizované osobnosti nebo ideji, který je tak silný, že jedinec klade sebe a své zájmy až na druhé místo. Ve třetím významu je láska totožná s romantickou zamilovaností. (Sociologický slovník, Jan Jandourek)

Láska je cit. O citech se nedá moc říct ani se nedají ovlivnit rozumem, prostě tady jsou. Prostě najednou zjistíš, že ti na někom záleží, že mu přeješ jen to nejlepší, že chceš být v jeho blízkosti, že máš radost, když on má radost. (Martin

Český filozof Milan Studnička definuje lásku takto: „Láska je dokonale jednoduchý a pravdivý systém, jak se o vše podělit, rozdělit či zanechat každému jeho přirozený životní prostor.“

Libanonský básník a spisovatel Chalíl Džibrán ve své knize Prorok (1923) definuje lásku jako celistvý systém umožňující pochopení podstaty života: „Sváže vás k sobě jako snopy obilí. Vymlátí vás až na holé zrno. Proseje vás, abyste se zbavili slupek. Semele vás doběla. Bude vás hníst, dokud nebudete poddajní; a pak vás předloží svému obětnímu ohni, by se z vás stal posvátný chléb k posvátnému hodu božímu. To vše s vámi láska udělá, abyste odhalili tajemství svého srdce, a tímto poznáním se stanete částí srdce Života

Svátek svatého Valentýna (zkráceně také Valentýn), se slaví každoročně 14. února jako svátek lásky a náklonnosti mezi intimními partnery. Je to den, kdy se tradičně posílají dárky, květiny, cukrovinky a pohlednice s tematikou stylizovaného srdce, jako symbolu lásky.

Svátek je pravděpodobně odvozen od svátku Lupercalia slaveném ve starověkém Římě. V předvečer tohoto dne byly do „urny lásky“ vloženy lístečky se jmény mladých dívek. Každý mladý muž potom tahal lísteček a dívka, jejíž jméno si vytáhl, se měla stát jeho „miláčkem“ v následujícím roce.[1], [2]

Legenda také říká, že tento den začal být známý jako Den svatého Valentýna až díky knězi Valentýnovi. Claudius II., vládce Říma, zakazoval svým vojákům, aby se ženili nebo jen zasnubovali. Bál se, že by chtěli zůstat doma u svých rodin a nešli do boje. Valentýn vzdoroval vládci a tajně oddával mladé páry. Byl zatčen a později popraven 14.února. Svátek Luprecalia splynul s oslavami mučednictví Svatého Valentýna a vznikl romantický svátek, který je nyní 14. února slaven.[1]

Tradice svátku sv. Valentýna byla obnovena v USA počátkem 20. století, když se Walter Scott, známý výrobce vánočních přáníček, octl na prahu bankrotu. Jako řešení vymyslel obnovu tradice sv. Valentýna, který se od roku 1907 slaví v USA. Jeho společnost do dvou let ztrojnásobila své zisky. Pokusů o zavedení tradice, při které by mohl Walter Scott prodávat svá přáníčka však bylo více. Nikoli všechny ale byly tak úspěšné jako tento. Například Den velké tmy jako oslava všech slepců se velké přízni netěšil (1902), a tak byl po dvou marných pokusech nakonec nadobro zrušen.[3].

Nápoj lásky se označuje magická tekutina, která má v osobě, jež jej vypije, vzbudit lásku k jiné osobě. Nápoj lásky se někdy označuje jako filtr (též filtron), někdy je ovšem za filtr považován jakýkoli prostředek, který má vyvolat lásku – nemusí jít tedy výhradně o nápoj, může být např. ve formě prášku nebo masti. O vyvolání lásky se lidé pokoušeli také pomocí zaříkání, rozpouštěním voskové figurky, která představovala očarovávanou osobu, a jinými magickými praktikami.

Výraz filtron pochází z řečtiny, latinsky se nápoj lásky označoval poculum amatorium.

Nápoje lásky se lidé pokoušeli připravit už od pradávna, známy byly ve starověkém Řecku a Římě. V Římské říši bylo podávání nápoje lásky řazeno na roveň travičství a přísně trestáno.

V průběhu historie byla vyzkoušena celá řada receptur, z nichž některé byly vyloženě jedovaté nebo jinak nebezpečné. Základem nápoje lásky by mělo být něco od osoby, kterou chceme očarovat, i osoby, která se snaží lásku získat. Nejlépe by měla fungovat jejich krev, ale postačí i nějaká součást oblečení nebo vlasy, které je třeba spálit na popel. Dalšími přísadami byly výtažky z pohlavních orgánů různých zvířat a ptáků (hrdličky, vrabci, vlaštovky), jindy se do nich přidávala přírodní afrodisiaka (ambra, ibišek, mandragora, ženšen).

Venuše je druhá planeta od Slunce ve sluneční soustavě. Je pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Jedná se o jedinou planetu sluneční soustavy, která je pojmenována po ženě. Venuše je terestrická planeta, co do velikosti a hrubé skladby velmi podobná Zemi; někdy se proto nazývá „sesterskou planetou“ Země. Eliptická oběžná dráha Venuše má ze všech planet nejmenší výstřednost, pouze 0,007. Okolo Slunce oběhne jednou za 224,7 pozemského dne. Protože je Venuše ke Slunci blíže než Země, její úhlová vzdálenost od Slunce nemůže překročit určitou mez (největší elongace je 47,8°) a lze ji ze Země vidět jen před svítáním nebo po soumraku. Proto je Venuše někdy označována jako „Jitřenka“ či „Večernice“ a pokud se objeví, jde o zdaleka nejsilnější téměř bodový zdroj světla na obloze. Její magnituda může dosáhnout hodnoty −4,6. Na obloze je tedy po Slunci a Měsíci nejjasnějším zdrojem. Výjimečně lze Venuši pouhým okem spatřit i ve dne.

Venuše je zcela zakryta vrstvou husté oblačnosti, která nedovoluje spatřit její povrch v oblasti viditelného světla. To vyvolalo velkou řadu spekulací o jejím povrchu, přetrvávajících až do 20. století, kdy byl její povrch prozkoumán pomocí přistávacích modulů a radarového mapování povrchu. Venuše má nejhustší atmosféru ze všech terestrických planet, která je tvořena převážně z oxidu uhličitého. Pro absenci uhlíkového cyklu ve formě navázání do hornin či na biomasu z atmosféry docházelo k jeho enormnímu nárůstu až do současné podoby. Vznikl tak silný Skleníkový efekt, který ohřál planetu na teploty znemožňující výskyt kapalné vody na jejím povrchu a učinil z Venuše suchý a prašný svět. Existují teorie, že Venuše měla dříve podobně jako Země oceány kapalné vody. Voda se vlivem narůstající teploty vypařila a následně se pro absenci magnetického pole vodní molekuly střetly s částicemi slunečního větru, což vedlo k jejich rozpadu na kyslík a  vodík a k úniku volných částic z atmosféry.[1] V současnosti dosahuje tlak na povrchu Venuše přibližně 92 násobku tlaku na Zemi.

Venuše byla známa již starým Babyloňanům kolem roku 1 600 př. n. l. Byla však pozorována dlouho předtím v prehistorických dobách díky své jasné viditelnosti. V Čechách jsou známy nálezy dokládající její pozorování z archeologické lokality Makotřasy z období asi 2 700 let př. n. l.[2]

Jejím symbolem je stylizované znázornění bohyně Venuše držící zrcadlo: kruh s malým křížem pod ním (v Unicode: ♀). Povrch Venuše mohl být zkoumán až díky radaru a kosmickým sondám. První úspěšné přistání provedla sonda Veněra 7 15. prosince 1970.V první polovině  90. let 20. století  zhotovila americká sonda Magellan detailní mapu téměř celého povrchu planety. Tyto výzkumy přinesly poznatky o silné sopečné aktivitě na povrchu Venuše, což spolu s přítomností síry v atmosféře vedlo k domněnkám, že se na Venuši nachází aktivní vulkanismus i v současnosti, což v roce 2009 potvrdily měření povrchu v infračerveném spektru.[3] Při průzkumu snímků ale nebyly nalezeny žádné doklady lávových proudů, které by pocházely z nedávné doby. Na povrchu bylo překvapivě pozorováno jen malé množství impaktních kráterů naznačující, že celý povrch je relativně mladý o stáří přibližně půl miliardy let.

Vznik

Venuše vznikla podobně jako ostatní planety sluneční soustavy přibližně před 4,6 či 4,5 miliardami let[4] akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety.

Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření a přetavování. Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu, jehož tepelná energie společně s teplem uvolněným diferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety a umožňuje existenci vulkanismu a tektonických procesů.[5]