Superosma.cz

V ČR byl zákon o registrovaném partnerství v parlamentu navrhován v různých podobách už od 90. let 20. století. V roce 1998 poslanecká sněmovna zamítla v prvním čtení první ucelený poslanecký návrh zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví. Návrh zákona obsahoval paušální odkaz na zákon o rodině a oproti manželství vyjímal jen společnou výchovu dětí a adopci. V roce 1999 sněmovna zamítla další poslanecký návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví.

V roce 2001 vláda Miloše Zemana předložila vlastní návrh zákona o partnerském soužití osob stejného pohlaví, avšak poslanecká sněmovna jej vrátila vládě k dopracování, k čemuž pak už kvůli parlamentním volbám nedošlo. Nový návrh zákona o registrovaném partnerství upravila až v roce 2004 vláda Vladimíra Špidly, ale k projednání do parlamentu jej nepředložila. Mírně upravenou verzi vládního návrhu předložila ještě téhož roku skupina poslanců, ten však byl v únoru 2005 sněmovnou zamítnut.

Až další poslanecký návrh z dubna 2005 byl schválen poslaneckou sněmovnou 16. prosince 2005 a pak senátem 26. ledna 2006. Prezident republiky Václav Klaus však zákon vetoval. Veto bylo nakonec přehlasováno poslaneckou sněmovnou dne 15. března 2006.

Institut registrovaného partnerství tak v ČR platí od 1. července 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. V roce 2008 byl zákon novelizován, šlo spíše o právně-technickou změnu a v rozsahu práv a povinností z partnerství plynoucích nedošlo k zásadním změnám.

Podle českého práva trvající registrované partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. Rada vlády pro lidská práva shledala takové ustanovení za diskriminační a vyzvala ministra pro lidská práva, aby předložil vládě návrh na nápravu tohoto stavu, který je dle právní analýzy Jana Wintra v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod i s ústavním pořádkem České republiky.

Registrované partnerství je veřejnoprávní institut platný v českém právním systému od roku 2006, který upravuje soužití dvojic stejného pohlaví. Při schvalování byl všeobecně považován za krok vyhovující potřebám homosexuálně orientovaných osob a označován předkladateli též jako krok k jejich zrovnoprávnění, zastánci tradiční rodiny naopak za ohrožení konzervativních hodnot.

Jde o úředně uzavřený svazek, který má některé rysy obdobné manželství, obsahem práv a povinností však spíše blížící se úrovni neinstitucionalizovaného vztahu druh-družka. Z některých hledisek je stavěn na roveň obdobným, byť někdy odlišně pojmenovaným zahraničním institutům. Např. takový svazek uzavřený v jiném státě je překážkou pro uzavření registrovaného partnerství v České republice; stejně tak jako uzavření manželství. Naopak zákonem zavedené registrované partnerství z formálního hlediska nebrání žádné z dosud běžných neregistrovaných forem soužití.

Manželství vylepšuje finanční, psychologický a fyzický prospěch a děti stejnopohlavních párů mají užitek z výchovy u dvou rodičů v rámci legálně uznávaného svazku podporovaného společenskými institucemi. Státní politika znemožňující stejnopohlavním párům uzavřít manželství je založena výhradně na sexuální orientaci, což bývá vnímáno jako důsledek stigmatu historicky spjatého s homosexualitou a strukturální manifestace tohoto stigmatu.

Homosexualita (z řeckého homós stejný a latinského sexus, pohlaví) v nejširším pojetí označuje princip vazby osob/tvorů/prvků vykazujících totožnou charakteristiku pohlavnosti (stejné pohlaví). V užším a v odborném diskurzu obvyklém pojetí jde o sexuální orientaci především nebo výhradně na osoby stejného pohlaví. Používají se pro ni také označení homosexuální orientace, homosexuální preference, homosexuální zaměření, homosexuální založení a další. Nositel mužské homosexuality (náklonnosti muže k muži) je označován jako gay, nositelka ženské homosexuality (náklonnosti ženy k ženě) je označována jako lesba (nebo lesbička). Než se ustálil termín homosexualita, byla označována též například jako uranismus (Ulrichs, 1864), psychický hermafroditismus (v pojetí Ellise), inverze (u Freuda nebo Chevaliera), psalo se o kontrárně sexuálním cítění či osobách (u Krafft-Ebinga), slovo homoerotika prosazoval místo homosexuality Ferenczi (1914) apod.

Zhruba od 3. čtvrtiny 19. století do 3. čtvrtiny 20. století byla homosexualita uváděna v odborných monografiích a později v systematických klasifikacích jako jedna z duševních poruch. Počínaje rokem 1973 však nejvýznamnější americké a následně světové, evropské i asijské psychiatrické organizace na základě změny společenské situace a vědeckých výzkumů[1] od tohoto pojetí postupně ustoupily.[2]

Již od vzniku pojmu existovala vedle sebe různá pojetí homosexuality, od hypotéz předpokládajících plnou genetickou předurčenost přes pojetí přisuzující rozhodující vliv nitroděložnímu vývoji nebo rodinným podmínkám a výchovným vlivům. Sexuální orientace se ve své podstatě jeví jako biologická, předurčená komplexní souhrou genetických faktorů a raného děložního prostředí, a proto není osobní volbou.[3][4] Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz na podporu tvrzení, že rané dětské zkušenosti, výchova, sexuální zneužití, trauma nebo jiné závažné životní události a jakékoliv sociální prostředí po narození ovlivňují sexuální orientaci[4][3][5][6] Takové domněnky v současnosti pramení z nesprávných informací a předsudků.[7] Neexistují žádné vědecké studie, které by prokazovaly nebo vyvracely úspěšnost konverzních metod usilujících o změnu sexuální orientace. Některé studie dokládají rizikovost těchto metod.[8]

Slovem homosexualita bývá v přeneseném významu označováno i takzvané homosexuální chování ve smyslu projevu vztahů (namlouvání apod.) nebo soužití mezi osobami stejného pohlaví, včetně užšího pojetí jako pohlavního styku těchto osob, a homosexuální identita jako označení nebo sebepojetí nějakého člověka za homosexuálního, obvykle ve smyslu nositele homosexuální orientace.

Homosexualita v dějinách

Bůh Sutech, který se neúspěšně pokusil znásilnit Hora.

Starověk

V Babylonské říši byla homosexualita odsuzována. Chamurapiho zákoník stanovoval jako trest za homosexuální styk kastraci.[47]

Ve starověkém Egyptě nebyla homosexualita pokládána za společensky pozitivní jev, nicméně byla tolerována.[48] Zdá se, že předmětem přímého odsouzení nebyla homosexualita sama o sobě, ale jen tehdy, byla-li násilná – homosexuální znásilnění muže mužem, o něž se podle nepřímých náznaků pokusil v mytologii bůh Sutech na Horovi:[49] v tomto případě je pokládána za projev moci, neboť Sutech tak zdůvodňuje, proč by měla být královská moc svěřena spíše jemu než Horovi, a bohové „zvracejí hnusem a plivají na Hora“; ten se však toho může zprostit poukazem, že se jej Sutech ve skutečnosti nezmocnil.[50] Podobně tomu je s homosexualitou pedofilní – se stykem muže s nedospělým chlapcem;[49] ten výslovně pokládá za zapovězený Ptahhotepovo naučení[51] a 125. kapitola Knihy mrtvých v rámci tzv. negativní zpovědi. V ostatních případech měli starověcí Egypťané k homosexualitě vztah spíše lhostejný. Známý literární příběh o panovníkovi Pepim II. a jeho generálu Sisenetovi, který přímo hovoří o jejich homosexuálním vztahu, ovšem královo jednání považuje za chlípné a nevhodné.[52] Nelze ale vyloučit, že tento odsuzující postoj má spíše než morální především politický podtext.[48]

V Řecku byla homosexualita široce akceptována a mnohdy dokonce státně podporována. Mít mladého chlapce patřilo k dobrému tónu a bylo to považováno za znak mužnosti. Řecká pederastie znamenala vztah s chlapcem ve věku asi 14-25 let. Pro chlapce nebylo hanbou, ale ctí mít takového staršího přítele, patrona, zvláště jednalo-li se o osobu společensky významnou.[53] (Viz též: Platón: Faidros.)

Thébská svatá družina se skládala výlučně z homosexuálních bojovníků. Ideou jejího vzniku bylo, že bojovníci spojení navzájem milostnými pouty budou bojovat srdnatěji, protože nebojují jen za sebe, ale i za své milence. Po 33 letech existence byl Svatá družina zničena v bitvě u Chaeroneie armádou Makedonců.[54]

Homosexuální chování bylo nejrozšířenější v dórských obcích. Sparta je učinila součástí svého vzdělávacího a výcvikového systému, Aristotelés podezříval Kréťany, že ji podporují k omezení porodnosti.[53]

Ve Římě byla situace obdobná, císař Nero dokonce uzavřel s mužem sňatek, láska císaře Hadriána k řeckému mladíkovi jménem Antinoos byla dokonce proměněna ve státní kult. Když se totiž Antinoos při plavbě na Nilu v roce 130 n. l. utopil, Hadrián mu přikázal vztyčit nespočet soch a jako bohu vycházejícího Měsíce mu přikázal sloužit obřady.[55][56] Na jeho počest nechal přejmenovat (spíše než postavit, jak se také uvádí) ve Středním Egyptě město Antinoupolis.[57] Situace se změnila s nástupem křesťanství.

V Číně byla mravně indiferentní až do pádu dynastie Chan. I poté však byla tolerována umělcům a aristokracii.

Původ lidské homosexuality

Na původ (podstatu) homosexuality existuje několik rozdílných pohledů.

Na počátku 20. století se objevila hormonální teorie, podle níž je budoucí sexuální orientace jedince dána působením různě vysoké hladiny pohlavních hormonů na zárodek, podobně jako hormony určují pohlaví vznikajícího jedince. Teorie se dělí podle toho, kterým hormonům účinek připisují a zda za příčinu hormonálního stavu považují genetickou dispozici plodu, nebo některé vnější faktory, například hormonální a psychický stav matky. Německý endokrinolog Günter Dörner[23] ve výzkumech ze 70. let 20. století zjistil, že po podání samčích hormonů kryse v určitém období březosti se část narozených samiček chovala homosexuálně, po podání samičích hormonů ve stejném období se homosexuálně chovala část narozených samečků. Dörnerovi, který se domníval, že objevil příčiny vzniku lidské homosexuality, se namítalo, že nelze mechanicky přenášet zjištění o zvířatech na lidi a také to, že jeho výzkumy nevypovídají nic o prožívání sexuality a že nevylučují genetický vliv na hormonální pochody. Vliv hormonů také stojí v pozadí rozšířené teorie (hypotéza mateřské imunosenzitivity, autorem Ray Blanchard), podle níž s každým dalším dítětem mužského pohlaví vzrůstá pravděpodobnost porození homosexuálního potomka a statisticky nejpravděpodobnější je, že homosexuální bude nejmladší z bratrů.

S rozvojem genetiky po objevu DNA se vynořila i genetická teorie homosexuality. Této teorii nasvědčuje výzkum (1993) amerického molekulárního genetika Deana Hamera, který popsal, že oblast q28 na chromozomu X s homosexualitou silně souvisí.[24]

Statistickou souvislostí výskytu homosexuality s genetickou příbuzností se zabýval výzkum amerického psychologa Michaela Baileyho a psychiatra Richarda Pillarda, který publikovali v prosinci 1991 pod názvem „Genetická studie mužské sexuální orientace“. Studie se zabývala výskytem homosexuality u dvojčat a adoptivních sourozenců, kde alespoň jeden ze sourozenců byl homosexuál. Ve svém výzkumném vzorku zjistili, že pokud jedno z jednovaječných dvojčat bylo homosexuální, s pravděpodobností 52 % bylo druhé rovněž homosexuální (29 z 56 případů), u dvojvaječných dvojčat byla shoda ve 22 % (12 z 54 případů), u biologických sourozenců (ne dvojčat) 9 % (13 ze 142), u adoptivních bratrů 11 % (6 z 57) a že bratři matek homosexuálních mužů byli třikrát častěji homosexuální než bratři jejich otců. Autoři z této statistiky vyvodili závěr, že tyto rozdíly nasvědčují genetické příčině homosexuality.[25] K podobným číslům (48 %, 16 % a 6 %) došli v roce 1993 i při zkoumání ženského vzorku populace stejnou metodou.[26]

David Gelman založil kritiku Bailey-Pillardovy teorie na tom, že jednovaječná dvočata mají identickou genetickou výbavu, a proto je evidentní, že zde musí být jiný než genetický vliv.[27] Richard Cohen považoval za metodický nedostatek, že zkoumaný vzorek byl složen z dobrovolníků nalezených prostřednictvím inzerátu v homosexuálních časopisech a nikoliv v běžném tisku.[28] Výzkum Niklase Långströma provedený na 7 600 jednovaječných dvojčatech spíše potvrdil genetické dispozice vzniku homosexuality u 18-39% a vliv „specifického prostředí“ u 61-66%. Specifickým prostředím se rozumí okolnosti vývoje a porodu, traumata a t. d.[29]

U kachen je možno ovlivnit sexuální orientaci vtištěním a vychovat homosexuální kačery. Předpokládá se[kdo?], že u lidí může dojít k podobnému jevu ve věku 4-6 let, pokud dítě rodič opačného pohlaví odmítá nebo není dostatečně identifikován se svým pohlavím.[30]

Sexuální orientace se ve své podstatě jeví jako biologická, předurčená komplexní souhrou gentických faktorů a raného děložního prostředí, a proto sexuální orientace není osobní volbou. Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz na podporu tvrzení, že rané dětské zkušenosti, výchova, sexuální zneužití nebo jiné závažné životní události ovlivňují sexuální orientaci,[4] neexistuje rovněž žádný přesvědčivý vědecký důkaz vrozenosti a neurobiologické podstaty homosexuality. Vědecké důkazy původu homosexuality se[kdo?] považují za relevantní pro teologickou a sociální diskusi, protože podkopávají tvrzení, že sexuální orientace je volbou.[31]

Endokrionologové Garcia-Falgueras a Swaab ve své studii publikované v roce 2010 zjistili, že „mozek plodu se vyvíjí během intrauterinového období v případě muže skrze přímým působením testosteronu na vyvíjené nervové buňky nebo v případě ženy skrze absence nárůstu tohoto hormonu. Tímto způsobem jsou naše genderová identita (přesvědčení náležitosti k mužskému nebo ženskému pohlaví) a sexuální orientace naprogramovány či organizovány do struktur našeho mozku, když jsme ještě v děloze. Neexistuje žádný náznak, že by genderovou identitu nebo sexuální orientaci ovlivňovalo sociální prostředí po narození.“[32]

Zvýšená fertilita žen s homosexuálním příbuzenstvem

V roce 2004 zjistil Camperio Ciani, že ženy, které jsou pokrevně spřízněny s homosexuálními muži, mají více potomků, než ženy, které homosexuální muže v příbuzenstvu nemají. Rozdíl v plodnosti byl nezanedbatelný. Matky homosexuálních mužů porodily za život v průměru 2,7 dítěte. Matky heterosexuálních mužů přivedly na svět v průměru jen 2,3 dítěte. Tuto skutečnost vysvětlují italští vědci tím, že tentýž gen zřejmě vyvolává u mužů i žen identický efekt: zvýšenou sexuální přitažlivost muži.[33]

Fyziologické znaky korelující s homosexualitou

V roce 1921 se berlínský lékař Arthur Weil v rámci teorie, že psychické vlastnosti se odrážejí na vnějším vzhledu, pokusil najít tělesné charakteristiky homosexuálů. Objevil, že u homosexuálních mužů jsou boky v poměru k ramenům širší. Tyto závěry byly dalšími výzkumy potvrzeny, jinými naopak vyvráceny. V roce 1961 zkoumal stejnou otázku český sexuolog Kurt Freund na skupině homosexuálních a heterosexuálních mužů a nezjistil mezi nimi podstatné rozdíly s výjimkou většího penisu u homosexuálů. Nález byl však shledán jako metodická chyba.[34] V roce 2000 trojice kanadských vědců prokázala, že u gayů a lesbiček se častěji vyskytuje levorukost.[35] K témuž závěru došli psychologové Richard A. Lippa a Ray Blanchard při online testu stanice BBC (13% proti 11% v heterosexuální populaci).[36] Americký neurolog Simon LeVay prováděl průzkum, který neodhalil tělesné rozdíly mezi heterosexuály a homosexuály. Americký biolog Terrance Williams v roce 2000 zjistil, že homosexuální muži mají delší prostředník oproti ukazováčku než heterosexuální m

Registrované partnerství zakládá partnerům řadu práv i povinností a promítá se do mnoha oblastí života. Jde zejména o:

• společné záležitosti partnerství (partneři jsou zavázáni řešit společně řešit věci týkající se jejich soužití)
• zastupování (partneři se mohou zastupovat v běžných záležitostech, např. převzít dopis, půjčit knihu, zrušit rezervaci hotelu apod. a jednáním jednoho partnera jsou zavázání oba)
• vyživovací povinnost (oba partneři by měli dle zákona sdílet stejnou životní úroveň a jsou povinni se k tomu vzájemně podporovat; rovněž po skončení partnerství může jeden z partnerů za určitých okolností požadovat výživné)
• majetkové vztahy (partnerům nevzniká společné jmění a věci pořízené během partnerství nabývají buď do individuálního vlastnictví, nebo do podílového spoluvlastnictví rovným dílem)
• nájem bytu (automaticky nevzniká ani společný nájem bytu a partneři jsou odkázáni na dohodu s pronajímatelem, partner však má právo užívat bytu druhého partnera a po úmrtí dojde k přechodu nájmu na pozůstalého partnera)
• dědění a právo domáhat se ochrany osobnosti (pozůstalý partner dědí ze zákona v první dědické skupině stejným dílem spolu s dětmi zesnulého, v případě bezdětnosti dědí ve druhé dědické skupině spolu s rodiči zesnulého, a to nejméně polovinu dědictví; může také uplatňovat právo na ochranu osobnosti zemřelého partnera)
• informace o zdravotním stavu (lékaři mohou partnera informovat o povaze onemocnění a potřebných lékařských výkonech)
• institut osoby blízké (partneři jsou automaticky chápáni jako osoby blízké, což se promítá do řady dalších oblastí; na rozdíl od nesezdaného páru k tomu nemusí prokazovat splnění dalších podmínek)
• zaměstnanost a hledání zaměstnání (místo výkonu a povahu zaměstnání partnera musí brát úřad práce v úvahu při hledání zaměstnání)
• společně posuzované osoby (pro účely poskytování některých sociálních dávek se partneři považují za společně posuzované osoby)
• živnost (partner může pokračovat v živnosti zesnulého partnera, je-li dědicem živnosti anebo spoluvlastníkem majetku užívaného k provozování živnosti)
• trestní právo a daňové řízení (partner může zvolit svému partneru obhájce, podat odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, odepřít svědeckou výpověď proti svému partneru; dopustí-li se trestného činu na svém partnerovi, může být stíhán jen s jeho souhlasem)
• vztah k dětem (partnerství nemůže být důvodem k odnětí dětí svému biologickému rodiči, druhý partner je povinen chránit zájem dítěte a podílet se na výchově, žijí-li ve společné domácnosti; jednomu z partnerů může být dítě svěřeno do pěstounské péče nebo se může stát jeho poručníkem, nemůže si však dítě osvojit a nemá přístup ani k umělému oplodnění)